Stát Palestina دولة فلسطين‎
vlajka znak
Hymna Fida'i (فدائي‎)
Geografie
Poloha Státu Palestina
Hlavní město	Rámaláh (de facto)
Rozloha	6220 km² z toho 3,5 % vodní plochy
Nejvyšší bod	Tal Ásúr (تل عاصور‎) (1022 m n. m.)
Časové pásmo	+2 +3 (letní čas)
Poloha	32° s. š., 35°15′ v. d.
Geodata (OSM)	OSM, WMF
Obyvatelstvo
Počet obyvatel	5 483 450
Hustota zalidnění	731 ob. / km²
Jazyk	arabština
Náboženství	Islám (93 %)
Státní útvar
Státní zřízení	Unitární poloprezidentská republika
Vznik	15. listopadu 1988 (vyhlášením nezávislosti, status nečlenského státu OSN získal 29. listopadu 2012)
Prezident	Mahmúd Abbás
Předseda vlády	Mohammad Mustafa
HDP/obyv. (PPP)	5020[1] USD (134. na světě, 2015)
Mezinárodní identifikace
ISO 3166-1	275 PSE PS
Telefonní předvolba	+970
Národní TLD	.ps
multimediální obsah na Commons

Stát Palestina (arabsky دولة فلسطين‎, Dawlat Filastín),^[2][3][4] zkráceným názvem Palestina^{[p. 1]} (arabsky فلسطين‎, Filasṭīn), je částečně uznávaný stát na Blízkém východě nárokující si suverenitu nad okupovanými palestinskými územími, tedy Západním břehem Jordánu (včetně východního Jeruzaléma), a geograficky odděleným Pásmem Gazy. Hranici sdílí s Izraelem, Jordánskem a Egyptem. Vyhlášeným hlavním městem je Jeruzalém, zatímco Ramaláh slouží jako jeho správní centrum. Gaza bylo jeho největším městem až do roku 2023.

Stát byl vyhlášen 15. listopadu 1988 v exilu v Alžírsku přijetím jednostranné deklarace nezávislosti Národní radou Organizace pro osvobození Palestiny (OOP). V době přijetí deklarace nemělo OOP jakoukoli kontrolu nad územím, které si nárokovalo (v té době je ovládal Izrael).^[5] Rozsahem se jednalo o nově zkonstruovaná, tzv. palestinská území^[2] definovaná podle hranic z roku 1967,^[6] přičemž hlavním městem se měl stát Jeruzalém.^[3][4]

Vznik palestinského státu je součástí izraelsko-palestinského konfliktu. Fakticky je Západní břeh okupován Izraelem, který palestinským orgánům umožňuje určitou míru autonomního výkonu civilní správy, odstupňovanou podle jednotlivých zón. Obdobný režim byl do roku 2005 i v Pásmu Gazy, ze kterého se však Izrael v letech 2005–2023 zcela stáhl. Navzdory tomu Mezinárodní soudní dvůr vyjádřil názor, že Izrael měl vůči Pásmu Gazy i nadále některé povinnosti okupační mocnosti přiměřené rozsahu, v jakém efektivně ovládal území zejména prostřednictvím pokračující pozemní, námořní a vzdušné kontroly hranic.^[7] Od podzimu 2023 probíhají především na území Pásma Gazy četné vojenské operace Izraele v rámci jeho války proti Hamásu.

Název Palestina odkazuje na indoevropský pelištejský národ, který sídlil v jihozápadní části biblického Kanaánu. Patrně jako součást tzv. mořských národů sem přišli od Středozemního moře (nejspíše z Kréty) v 13. století př. n. l. a usadil se zde. Pelištejci s sebou přinesli mimo jiné znalost zpracování železa, díky čemuž po dlouhou dobu v oblasti dominovali.^[zdroj⁠?! Od jejich příchodu se datuje začátek doby železné v Kanaánu.^[zdroj⁠?!

V této době termín Peliša (Palestina) náleží v přesném slova smyslu jen pelištejskému pětiměstí, zatímco širší oblast se nazývá Kanaán. Jako Palestinu označuje celou „jižní Sýrii“ (tj. dnešní Izrael, Palestinu, Libanon, příp. Jordánsko) poprvé Hérodotos, aby se vyhnul jiným, dvojznačným termínům.

Oficiálně se latinský termín Palaestina začal používat po potlačení druhého židovského protiřímského povstání v roce 135. Tento termín, jako výraz dominance a ponížení nahradil dřívější název Judaea, aby se vymazala i ve jménu jakákoli vzpomínka na židovský národ, který během necelého jednoho století proti Římu dvakrát povstal. Název Palestina se užívá jako zeměpisné označení území mezi Libanonem a Egyptem, i když se na jeho území již nenachází jen geneticky původní pelištejské obyvatelstvo.^[zdroj⁠?!

Pásmo Gazy bylo od první arabsko-izraelské války v roce 1948 až do šestidenní války v roce 1967 okupováno Egyptem a Západní břeh Jordánskem. Izrael obsadil Západní břeh Jordánu a Pásmo Gazy v roce 1967 a od té doby si je udržuje pod kontrolou. V roce 1980 Izrael oficiálně začlenil východní Jeruzalém do Jeruzaléma a celé město prohlásil za své hlavní město. Toto začlenění, ačkoli se nikdy formálně nejednalo o legální anexi, bylo mezinárodně odsouzeno^[8] a Radou bezpečnosti OSN prohlášeno za „neplatné“.^[9] Palestinská autonomie, OSN, mezinárodní právní a humanitární orgány^[10][11] a mezinárodní společenství^[12][13] považují východní Jeruzalém za součást Západního břehu Jordánu, a tudíž za součást palestinských území. Palestinská autonomie nad touto oblastí nikdy neuplatňovala suverenitu, ačkoli zde sídlí některé její kanceláře.^[14][15] Mezinárodní společenství izraelskou svrchovanost nad východním Jeruzalémem neuznalo s odůvodněním, že jednostranná anexe území okupovaného během války je v rozporu se čtvrtou Ženevskou úmluvou.^[16][17] Náklady Izraele na okupaci za čtyři desetiletí (1967–2007) se odhadují na 50 miliard dolarů.^[18] Světová banka odhaduje roční náklady izraelské okupace pro palestinskou ekonomiku v roce 2013 na 3,4 miliardy dolarů.^[19]

Summit Ligy arabských států v roce 1974 prohlásil Organizace pro osvobození Palestiny (OOP) „jediným legitimním zástupcem palestinského lidu a zdůraznil jeho právo na založení nezávislého státu“.^[20] Dne 22. listopadu 1974 získala OOP pozorovatelský status „nestátní entity“ v Organizaci spojených národů,^[21][22] díky čemuž měla možnost vystupovat před Valným shromážděním OSN, ale nemohla hlasovat. Po vyhlášení nezávislosti Valné shromáždění tuto deklaraci oficiálně „vzalo na vědomí“ a od té doby používalo při zmínce o palestinském stálém zástupci název Palestina namísto Organizace pro osvobození Palestiny.^[23][24]

V roce 1988, kdy OOP hodlala vyhlásit palestinský stát, se Jordánsko vzdalo všech územních nároků na Západní břeh Jordánu, včetně východního Jeruzaléma.^[25] V roce 1993, na základě dohod z Osla, přešly části území politicky pod jurisdikci Palestinské autonomie (oblasti A a B). Izrael stále vykonával plnou vojenskou kontrolu a civilní kontrolu nad 61 % Západního břehu Jordánu (oblast C). Dohody z Osla zavedly přístup k moři pro Pásmo Gazy do vzdálenosti 20 námořních mil (37 km) od pobřeží. V souvislosti s gazsko-izraelským konfliktem byla tato hranice Berlínským závazkem z roku 2002 snížena na 12 námořních mil (22 km). V říjnu 2006 Izrael zavedl omezení na 6 námořních mil (11 km) a v závěru války v Gaze v letech 2008–2009 omezil přístup na 3 námořní míle (5 km), za nimiž existuje zakázaná zóna. V důsledku toho byl v roce 2012 více než 3 000 palestinským rybářům odepřen přístup do 85 % námořních oblastí dohodnutých v roce 1995.^[26] Většina území Mrtvého moře je pro Palestince zakázána a Palestincům je odepřen přístup k jeho pobřeží.^[27]

V roce 1993 Izrael uznal v rámci mírových dohod z Osla vyjednávací tým OOP za „zástupce palestinského lidu“ a OOP v reakci na to uznala právo Izraele na existenci v míru, přijala rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 242 a 338 a zřekla se „násilí a terorismu“.^[28] Na základě mírových dohod z Osla vznikl prozatímní orgán Palestinská autonomie (též Palestinská samospráva), který vládl na části palestinských území (Západní břeh Jordánu a Pásmo Gazy), vymezených několika izraelsko-palestinskými dohodami z 90. let 20. století. Izrael v roce 2005 po mezinárodním nátlaku jednostranně opustil Pásmo Gazy a po převratu v roce 2007 toto území ovládá hnutí Hamás. Palestinská samospráva, vedená hnutím Fatah, tak má fakticky pouze kontrolu nad Západním břehem Jordánu. V dubnu 2011 uzavřely obě strany vnitropalestinského sporu dohodu o usmíření, ale její implementace zatím nebyla naplněna zejména pro aspirace Hamásu na ovládnutí Západního břehu.^[29]

Dne 29. listopadu 2012 rezoluce Valného shromáždění OSN č. 67/19 znovu potvrdila „právo palestinského lidu na sebeurčení a nezávislost ve svém Státě Palestina na palestinském území okupovaném od roku 1967“ a rozhodla „udělit Státu Palestina status nečlenského pozorovatelského státu v OSN“ (pro tento krok hlasovalo 138 zejména muslimských a evropských států, 9 hlasovalo proti a 41 se zdrželo).^[30] Následující měsíc bylo v právním memorandu OSN uznáno, že Palestina dává přednost názvu „Stát Palestina“ s Mahmúdem Abbásem v čele.^[31] Bylo konstatováno, že neexistuje žádná právní překážka pro používání termínu „Palestina“ pro označení zeměpisné oblasti palestinského území. Bylo rovněž vysvětleno, že neexistuje žádná překážka, která by bránila dalšímu používání termínu „okupované palestinské území včetně východního Jeruzaléma“ nebo jiné terminologie, kterou by mohlo běžně používat Valné shromáždění OSN.^[32] ISO přijala změnu názvu v roce 2013.^[33] Rada bezpečnosti OSN nadále považuje Palestinu za „nesuverénní entitu“,^[34] což brání jejímu přijetí do Valného shromáždění OSN jako plnoprávného členského státu.^[35] Izraelské vlády trvají na tom, že dotčená oblast je předmětem územního sporu.^[36][37] Rozsah území je sice předmětem budoucích jednání, ale Palestinská autonomie jej často nově označuje jako Zelenou linii. Od vyhlášení palestinské nezávislosti v roce 1988 uznalo Stát Palestina 146 členských států OSN. Izrael a většina západních zemí včetně Spojených států jej neuznala.

V roce 2014 se Fatah a Hamás dohodly na uspořádání voleb a vytvoření kompromisní vlády národní jednoty.^[38] Vláda přežila konflikt mezi Izraelem a Gazou v roce 2014,^[39] ale 17. června 2015 byla rozpuštěna poté, co prezident Abbás prohlásil, že není schopna působit v Pásmu Gazy.

Palestina dnes označuje Západní břeh Jordánu a Pásmo Gazy o rozloze asi 6 600 km² a 5 mil. obyvatel. Oficiálně tato území kontroluje Palestinská národní správa, jejíž prezidentem je od roku 2005 Mahmúd Abbás. (1989–2004 Jásir Arafat). Území Gazy je pod kontrolou hnutí Hamás a území Západního břehu pod kontrolou Fatahu. Organizace pro osvobození Palestiny je hlavní zastřešující, reprezentativní a výkonnou silou samosprávného území.

Mezinárodní soudní dvůr ve svém poradním stanovisku z července 2024 vyjádřil názor, že Izraelská přítomnost na okupovaných palestinských územích je nezákonná a musí skončit co nejdříve, Izrael musí ukončit veškeré nové osidlování okupovaného území a současné osadníky evakuovat a zaplatit reparace za způsobené škody. Zároveň situaci na Západním břehu přirovnal k apartheidu.^[40] Na základě tohoto stanoviska Valné shromáždění OSN schválilo v září 2024 rezoluci, které Izraeli nařizuje ukončit okupaci do jednoho roku.^[41]

Palestinská vlajka je tvořena listem o poměru stran 1:2, který se skládá ze tří vodorovných pruhů v barvách: černého, bílého a zeleného, s červeným klínem u žerdi, jež dosahuje do třetiny délky listu.

Palestinská hymna je píseň Fida'i. Hudbu složil Ali Ismael, text napsal Said Al Muzayin. V roce 1996 nahradila předchozí hymnu Mawṭinī, současnou iráckou hymnu.

Palestinský centrální statistický úřad (PCBS) odhaduje počet Palestinců v polovině roku 2009 na 10,7 milionu, přičemž 3,9 milionu žije na palestinském území (36,6 %), 1,2 milionu v Izraeli (11,5 %), 5,0 milionu v arabských zemích (46,2 %) a 0,6 milionu v ostatních zemích (5,7 %).^[42]

Podle deníku The Guardian (2008) patří palestinská území k místům s nejrychleji rostoucím počtem obyvatel na světě – za posledních deset let (2008) vzrostl jejich počet o 30 %. Na Západním břehu Jordánu a v Pásmu Gazy žilo 3,76 milionu Palestinců, o deset let dříve to bylo 2,89 milionu.^[43]

Podle United States Census Bureau činil nárůst počtu obyvatel v Pásmu Gazy a na Západním břehu Jordánu od roku 1990 do roku 2008 106 %, z 1,9 milionu (1990) na 3,9 milionu osob.^[44]

Podle Palestinského centrálního statistického úřadu byla hustota zalidnění na palestinském území v roce 2009 654 obyv. / km², 433 obyv. / km² na Západním břehu Jordánu včetně Jeruzaléma a 4 073 obyv. / km² v Pásmu Gazy.^[42] V polovině roku 2009 činil podíl obyvatel mladších 15 let 41,9 % a starších 65 let 3 %.^[42]

Drtivá většina Palestinců jsou muslimové. Téměř všichni palestinští muslimové jsou sunnité, i když na Západním břehu Jordánu žije několik desítek konvertitů k ahmadíjskému islámu.^[48] Podle článku 4 palestinské ústavy „Islám je v Palestině oficiálním náboženstvím. Respektuje se posvátnost všech ostatních božských náboženství“.^[49] Křesťané tvoří asi 1 až 2 % obyvatel palestinských území.^[50] Počet křesťanů v Pásmu Gazy se odhaduje na přibližně 3 000.^[51] Ve vesnici Kirjat Luza na hoře Gerizim na Západním břehu Jordánu žije také asi 370 Samaritánů, kteří mají palestinské i izraelské občanství.^[52] Počet židovských osadníků na Západním břehu se ke konci roku 2012 odhaduje na 341 000 a ve východním Jeruzalémě na více než 200 000.^[53]

Úředním jazykem státu Palestina je arabština.^[49] Palestinská arabština je vernakulárním jazykem. Hojně se používá hebrejština a angličtina. Hebrejština je rodným jazykem 16,1 % obyvatel a pro mnoho dalších Palestinců je hebrejština druhým nebo třetím jazykem.^[54][55]

Podle odhadů PCBS žilo v roce 2012 na Západním břehu Jordánu přibližně 564 000 izraelských osadníků. Přibližně 203 000 z nich bylo usazeno ve východním Jeruzalémě (oblast J1 guvernorátu Jeruzalém) a 346 000 na zbývajícím Západním břehu.^[58]

V souladu se svou politikou Jeruzaléma jako jednotného a nedělitelného hlavního města Izraele Izrael nezveřejňuje přesné údaje o počtu osadníků ve východním Jeruzalémě. Spíše jsou uváděny počty Izraelců v oblasti Judea a Samaří. Nezávisle na politickém složení následujících vlád Izraele počet osadníků na Západním břehu od roku 1967 rychle a relativně přímočaře rostl (viz graf). Izraelský centrální statistický úřad napočítal koncem roku 2012 v oblasti Judea a Samaří, která nezahrnuje Jeruzalém, přibližně 341 000 osadníků.^[59]

K 28. květnu 2024 uznalo Stát Palestina celkem 146 ze 193 členských států OSN (více než 75 %). Některé státy, které tento stát neuznaly, uznávají OOP jako zástupce palestinského lidu. V květnu 2024 vyzvalo Valné shromáždění OSN Radu bezpečnosti OSN ke schválení plnohodnotného členství státu v organizaci.^[60] Několik zemí (např. Španělsko či Norsko) tak posléze učinilo.^[61]

Stát Palestina uznala ČSSR v roce 1988. Do té doby v ČSSR existovalo od roku 1976 zastoupení Organizace pro osvobození Palestiny (OOP), od roku 1983 s diplomatickým statusem. Zastoupení Palestinské národní správy (PNS) v Česku nese označení Velvyslanectví Státu Palestina^[62] od února roku 1989. ČR uznala všechny státy, které ke dni 31. prosince 1992 uznávalo Československo, a to čl. 5 odst. 1 ústavního zákona č. 4/1993 Sb., o opatřeních souvisejících se zánikem ČSFR,^[63] tedy teoreticky i Stát Palestina.

V současné době ale ministerstvo zahraničních věcí uznání odmítá a zastává názor, že k uznání palestinského státu ze strany ČR prozatím nedošlo.^[65] Podle premiéra Petra Fialy „nemá smysl uznávat stát ve chvíli, kdy není jasné, co to je, kdo ho představuje a na jakém území se nachází“. Na tom se shoduje i s prezidentem Petrem Pavlem, dle něj samotné uznání Palestiny bez nynějších předpokladů pro existenci státu moc smyslu nedává, je to spíše politické gesto. „Tím, že někdo palestinský stát uzná, tak ten stát nevznikne. Vidíme jako Česká republika jednoznačně řešení ve státním uspořádání pro Palestince ve dvoustátí, ale jeho technické provedení musí být součástí detailních jednání.“^[66]

Aktuálně je v ČR tolerován status quo palestinského zastoupení v Praze, a to přesto, že vláda reciproční vztahy se Státem Palestina neudržuje, ale jedná jen s palestinskou samosprávou. Mírové dohody z Osla z roku 1993 zahraniční zastoupení Palestinské národní správy sice formálně nepřipouštějí, nicméně kodifikují zachování úrovně již existujících diplomatických misí. Tento postoj je v souladu s politikou Evropské unie.^[67]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku State of Palestine na anglické Wikipedii.

• ČEJKA, Marek. Izrael a Palestina: minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. 2., aktualiz. vyd. Brno: Společnost pro odbornou literaturu - Barrister & Principal, 2007. ISBN 978-80-87029-16-9.

• Izraelsko-palestinský konflikt
• Palestinci
• Palestinská autonomie
• Mezinárodní uznání Státu Palestina

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Stát Palestina na Wikimedia Commons
• Průvodce Palestina ve Wikicestách
• Slovníkové heslo Palestina ve Wikislovníku

Státy a území v Asii
Nezávislé státy	Afghánistán Arménie Ázerbájdžán Bahrajn Bangladéš Bhútán Brunej Čína Egypt Filipíny Gruzie Indie Indonésie Irák Írán Izrael Japonsko Jemen Jižní Korea Jordánsko Kambodža Katar Kazachstán Kuvajt Kypr Kyrgyzstán Laos Libanon Malajsie Maledivy Mongolsko Myanmar (Barma) Nepál Omán Pákistán Rusko Saúdská Arábie Severní Korea Singapur Spojené arabské emiráty Sýrie Srí Lanka Tádžikistán Thajsko Turecko Turkmenistán Uzbekistán Vietnam Východní Timor
Teritoria, kolonie a závislá území	Austrálie: (Ashmorův a Cartierův ostrov Kokosové ostrovy Vánoční ostrov) Čína: (Hongkong Macao) Spojené království: (Akrotiri a Dekelia Britské indickooceánské území)
Územní celky se sporným mezinárodním postavením	Abcházie Jižní Osetie Palestina Severní Kypr Tchaj-wan

Členství v mezinárodních organizacích

Organizace islámské spolupráce Členové Afghánistán • Albánie • Alžírsko • Ázerbájdžán • Bahrajn • Bangladéš • Benin • Burkina Faso • Brunej • Čad • Džibutsko • Egypt • Gabon • Gambie • Guinea • Guinea-Bissau • Guyana • Indonésie • Írán • Irák • Jemen • Jordánsko • Kamerun • Katar • Kazachstán • Komory • Kuvajt • Kyrgyzstán • Libanon • Libye • Maledivy • Malajsie • Mali • Mauritánie • Maroko • Mosambik • Niger • Nigérie • Omán • Pákistán • Palestina • Pobřeží slonoviny • Saúdská Arábie • Senegal • Sierra Leone • Somálsko • Spojené arabské emiráty • Súdán • Surinam • Tádžikistán • Turecko • Tunisko • Togo • Turkmenistán • Uganda • Uzbekistán Pozastavené členství Sýrie Pozorovatelé Bosna a Hercegovina • Rusko • Středoafrická republika • Severní Kypr • Thajsko Liga arabských států Členové Alžírsko • Bahrajn • Džibutsko • Egypt • Irák • Jemen • Jordánsko • Katar • Komory • Kuvajt • Libanon • Libye • Maroko • Mauritánie • Omán • Palestina • Saúdská Arábie • Somálsko • Spojené arabské emiráty • Súdán • Tunisko Pozastavené členství Sýrie Pozorovatelé Brazílie • Eritrea • Indie • Venezuela Státy s částečným mezinárodním uznáním členské státy OSN částečně neuznané Arménie Arménie • Čína Čína (mezinárodní uznání) • Izrael Izrael (mezinárodní uznání) • Jižní Korea Jižní Korea • Kypr Kypr • Severní Korea Severní Korea nečlenské státy OSN Státy uznané alespoň jedním členským státem OSN Abcházie Abcházie (mezinárodní uznání) • Jižní Osetie Jižní Osetie (mezinárodní uznání) • Kosovo Kosovo (mezinárodní uznání) • Palestina Palestina (mezinárodní uznání) • Saharská arabská demokratická republika (mezinárodní uznání) • Severní Kypr Severní Kypr (mezinárodní uznání) • Tchaj-wan Tchaj-wan (mezinárodní uznání) Státy uznané pouze nečlenskými státy OSN Podněstří Podněstří (mezinárodní uznání) Státy zcela postrádající mezinárodní uznání Somaliland Somaliland (mezinárodní uznání)