Vyhlášení stavu klimatické nouze představuje rozhodnutí parlamentu (tj. zákonodárce) nebo vlády (exekutivy), jímž prohlašuje, že existuje klimatická krize a že dosavadní přijatá opatření nejsou dostatečná k jejímu vyřešení.^[1] Jedná se tedy o řešení člověkem způsobeného globálního oteplování („klimatické změny“). Toto rozhodnutí zmocňuje vládu a státní správu k přijetí opatření, která změní dosavadní stav a pokusí se zastavit globální oteplování způsobené člověkem. Prohlášení může být přijato na různých úrovních (národní, obecní atd.) a může se lišit hloubkou nebo podrobností požadavků.^[2]

Termín klimatická nouze se vztahuje nejen k tomuto formálnímu rozhodnutí, ale jedná se o obecnější označení zahrnující další opatření v boji proti klimatickým změnám, jimž dodává provázanost a odůvodnění. Zavedení a používání pojmu „stav nouze“ v této souvislosti dává těmto opatřením nejvyšší neodkladatelnou prioritu.^[1][3] Stav klimatické nouze bývá také interpretován jako výraz svrchovanosti lidu: ačkoli je vyhlášen shora, bývá vyžadován zespodu.^[4]

Podle statistik organizace Cedamia vyhlásilo k dubnu 2021 klimatickou nouzi přes 1900 úřadů ve třiceti čtyřech zemích.^[5]

Termín „klimatická nouze“ (anglicky climate emergency) byl užíván již před rokem 2010 na demonstracích proti změně klimatu, například při Climate Emergency Rally 13. června 2009 v Melbourne (viz foto). V srpnu 2017 přijala městská rada v australském Darebinu soubor opatření pod názvem „Darebinský klimatický nouzový plán“.^[6] Dne 4. prosince 2018 předložil Římský klub Evropskému parlamentu „Plán pro klimatickou nouzi“, který shrnuje 10 vysoce prioritních opatření k omezení globálního oteplování.^[7] V souvislosti s probíhajícími protesty Pátek pro budoucnost (Fridays for Future) nebo Extinction Rebellion se podobné iniciativy chopily různé parlamenty.^[1][8]

Řada evropských měst, která vyhlásila stav klimatické nouze, byla již po desetiletí členy Klimatické aliance a zavázala se snižovat své emise CO₂ každých 5 let o 10 %.^[9]

V květnu 2019 vyhlásila stav klimatické nouze Praha 7 a v červnu 2019 Praha 6^[10]. Protesty za vyhlášení klimatické nouze se konaly také v Mladé Boleslavi^[11], Praze^[12] nebo Brně^[13].

Podle statistik organizace Cedamia vyhlásilo k dubnu 2021 klimatickou nouzi přes 1900 úřadů ve třiceti čtyřech zemích.^[5]

květen 2019

Britský parlament jako první v Evropě vyhlásil stav klimatické nouze. Později se přidalo Irsko, Portugalsko, Španělsko, Rakousko a Malta.^[14]

červenec 2019

stav klimatické nouze vyhlásilo již celkem 740 místních úřadů v 16 státech.^[15]

listopad 2019

klimatickou nouzi vyhlásil Evropský parlament. Pro schválení návrhu bylo celkem 429 poslanců, proti se vyslovilo 225. Z celkem 21 českých europoslanců hlasovalo 12 proti, pro návrh bylo šest z nich.^[16][17]

Na základě vyhlášení stavu klimatické nouze jsou požadována či prováděna konkrétní opatření, jako např.

• umožnit klimaticky neutrální zaopatření budov (u starých budov také redukce/sanace),
• zajistit dopravní obslužnost s využitím veřejné dopravy, pomocí dopravních prostředků neprodukujících CO₂
• snížit emise CO₂ ve stavebnictví.

Nevládní organizace požadují zavedení následujících naléhavých opatření:

• zastavit růst využívání fosilních paliv v roce 2020 a pozastavit veškeré dotace na tento účel od roku 2020 (hnutí „bez fosilií“ a „odprodej“)
• zdvojnásobit výrobní kapacity pro obnovitelné zdroje energie každé čtyři roky („energetická revoluce“)
• zavést uhlíkovou daň na skleníkové plyny
• opustit cíle růstu hrubého národního produktu jako měřítka stupně „prosperity“
• přizpůsobit zemědělství („zemědělská revoluce“)
• budovat bezodpadové hospodaření („Cradle to Cradle“, „C2C“)

Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Klimanotstand na německé Wikipedii.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu klimatická nouze na Wikimedia Commons
• Dílo Usnesení Evropského parlamentu o stavu klimatické a environmentální nouze ve Wikizdrojích