A | B | C | D | E | F | G | H | CH | I | J | K | L | M | N | O | P | Q | R | S | T | U | V | W | X | Y | Z | 0 | 1 | 2 | 3 | 4 | 5 | 6 | 7 | 8 | 9
| Španělské království Reino de España | |||
|---|---|---|---|
| |||
| Hymna Marcha Real | |||
| Motto Plus ultra (latinsky) (Ještě dál) | |||
| Geografie | |||
| |||
| Hlavní město | Madrid | ||
| Rozloha | 505 994 km² (51. na světě) z toho 0,89 % vodní plochy | ||
| Nejvyšší bod | Pico del Teide (3715 m n. m.) | ||
| Časové pásmo | +1 | ||
| Poloha | 40°12′ s. š., 3°30′ z. d. | ||
| Geodata (OSM) | OSM, WMF | ||
| Obyvatelstvo | |||
| Počet obyvatel | 48 345 223 (30. na světě, 2023) | ||
| Hustota zalidnění | 94 ob. / km² (120. na světě) | ||
| HDI | 0,905 (velmi vysoký) (27. na světě, 2021) | ||
| Jazyk | španělština, regionálně katalánština, baskičtina, galicijština | ||
| Náboženství | katolické 44 %, jiné křesťanské 7 %, bez vyznání 43 %, jiné 4 % (2023) | ||
| Státní útvar | |||
| Státní zřízení | konstituční monarchie | ||
| Vznik | 28. červen 1519 (nástupem Karla I. na trůn) | ||
| Král | Filip VI. | ||
| Předseda vlády | Pedro Sánchez | ||
| Měna | euro (EUR) | ||
| HDP/obyv. (PPP) | 50 471[1] USD (37. na světě, 2023) | ||
| Giniho koeficient | 32 (2022) | ||
| Mezinárodní identifikace | |||
| ISO 3166-1 | 724 ESP ES | ||
| MPZ | E | ||
| Telefonní předvolba | +34 | ||
| Národní TLD | .es | ||
 multimediální obsah na Commons | |||
.svg)
Španělsko, plným názvem Španělské království (španělsky a galicijsky Reino de España), je stát v jihozápadní Evropě, přičemž část jejího území leží v Atlantském oceánu, Středozemním moři a Africe.[2] Je největší zemí jižní Evropy a čtvrtým nejlidnatějším členským státem Evropské unie. Zaujímá většinu Pyrenejského poloostrova a její území zahrnuje také Kanárské ostrovy v Atlantském oceánu, Baleárské ostrovy ve Středozemním moři a autonomní města Ceuta a Melilla v severní Africe. Španělsko sousedí na severu s Francií, Andorrou a Biskajským zálivem, na východě se Středozemním mořem, na jihu s Marokem v Ceutě a Melille a se Spojeným královstvím na Gibraltaru a na západě s Portugalskem a Atlantským oceánem. Španělsko má rozlohu 505 994 km2 a má 48,3 milionů obyvatel. Španělsko je sekulární parlamentní demokracií a konstituční monarchií; hlavním a největším městem je Madrid; k dalším městům patří Barcelona, Valencie, Zaragoza, Sevilla, Malaga, Murcia a Palma de Mallorca.
V raném starověku byl Pyrenejský poloostrov obýván směsicí iberských a keltských kmenů spolu s dalšími místními předřímskými národy. Po dobytí Pyrenejského poloostrova Římany zde vznikla provincie Hispánie. Po romanizaci a pokřesťanštění Hispánie došlo po pádu Západořímské říše ke stěhování národů ze střední Evropy, včetně Vizigótů, kteří vytvořili Vizigótské království s centrem v Toledu. Na počátku 8. století byla většina poloostrova dobyta Umajjovským chalífátem a během rané islámské vlády se Al-Andalus stal dominantní poloostrovní mocností s centrem v Córdobě. V severní části Pyrenejského poloostrova vzniklo několik křesťanských království, mezi nimi především Asturie, León, Kastilie, Aragonie, Navarra a Portugalsko, které s přestávkami podnikaly vojenskou expanzi na jih, známou jako reconquista, při níž byla potlačována islámská nadvláda na Pyrenejském poloostrově a která vyvrcholila dobytím nasridského království Granady křesťany v roce 1492. Dynastické spojení Kastilské a Aragonské koruny v roce 1479 je často považováno za vznik Španělska jako státu.
Během věku zámořských objevů vytvořilo Španělsko jednu z největších říší v dějinách, která se rozprostírala přes Atlantik do Ameriky a přes Tichý oceán až na Filipínské ostrovy. Potřeba financování říše a transatlantický obchod podpořily vznik globálního obchodního systému poháněného především drahými kovy a bourbonskými reformami v 18. století došlo k centralizaci pevninského Španělska.[3] V 19. století navzdory vítězství v Španělské války za nezávislost vedly následující politické rozpory mezi liberály a absolutisty nakonec k osamostatnění většiny jeho amerických kolonií. Politická nestabilita vyvrcholila ve 20. století španělskou občanskou válkou, která dala vzniknout frankistické diktatuře trvající až do roku 1975. Po obnovení demokracie na základě španělské ústavy a vstupu do Evropské unie zažila země hospodářský rozmach, který ji hluboce proměnil po společenské i politické stránce. Od dob Siglo de Oro mají španělské umění, architektura, hudba, poezie, malířství, literatura a kuchyně vliv po celém světě, zejména v západní Evropě a Americe. Odrazem velkého kulturního bohatství Španělska je jeden z největších počtů památek Světového dědictví na světě. Je druhou nejnavštěvovanější zemí světa. Její kulturní vliv se vztahuje na více než 600 milionů hispanofonních obyvatel, což ze španělštiny činí druhý nejrozšířenější mateřský jazyk na světě a nejrozšířenější románský jazyk na světě.[4]
Španělsko je rozvinutá země s významnou vyspělou ekonomiku,[5] podle nominálního HDP je patnáctá největší na světě (čtvrtá v Evropské unii) a podle parity kupní síly patnáctá největší; v indexu lidského rozvoje se umístila na 27. místě[6]. Španělsko je členem Organizace spojených národů, Evropské unie, eurozóny, Severoatlantické aliance, stálým hostem skupiny G20 a je součástí mnoha dalších mezinárodních organizací, jako je Rada Evropy, Organizace iberoamerických států, Unie pro Středomoří, Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj, Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě a Světová obchodní organizace.
Název
Název Španělska (España) pochází z názvu Hispania, který používali Římané pro Pyrenejský poloostrov a jeho provincie v době Římské říše. Etymologický původ termínu Hispania je nejistý, ačkoli Féničané označovali tento region jako Spania (což znamená „země králíků“), proto je nejvíce přijímána teorie fénická.[7] O jeho původu existuje řada zpráv a hypotéz:
Jesús Luis Cunchillos tvrdil, že kořenem termínu span je fénické slovo spy, což znamená „kout kovy“. Proto by i-spn-ya znamenalo „země, kde se kují kovy“.[8] Může jít o odvozeninu fénického I-Shpania, což znamená „ostrov králíků“, „země králíků“ nebo „okraj“, což je odkaz na polohu Španělska na konci Středozemního moře; na římských mincích ražených v této oblasti od doby vlády císaře Hadriána je zobrazena ženská postava s králíkem u nohou[9] a Strabón ji nazval „zemí králíků“.[10] Zmíněné slovo ve skutečnosti znamená „daman“, možná proto, že Féničané tato dvě zvířata zaměňovali.[11]
Existuje také tvrzení, že „Hispania“ pochází z baskického slova Ezpanna, což znamená „okraj“ nebo „hranice“, což je další odkaz na skutečnost, že Pyrenejský poloostrov tvoří jihozápadní cíp evropského kontinentu.
Dějiny
Dávná historie
Anatomicky moderní lidé poprvé dorazili na Pyrenejský poloostrov asi před 42 000 lety.[12] Do doby před 34 000 lety jsou datována jejich první umělecká díla, například ve známé jeskyni Altamira.[13] V historické době jsou zde doloženy četné kmeny, zčásti keltského, zčásti iberského původu (z iberštiny se dochovaly četné jazykové zlomky v nápisech). V pobřežních oblastech se brzy usadili Féničané, kteří založili nejstarší města západní Evropy Cádiz a Malagu.[14]
Ve třetím století př. n. l. sem expandovalo Kartágo, následované Římskou říší. Od 2. století př. n. l. postupně Řím ovládl celý poloostrov a jeho představitelé zde zřídili několik provincií (Lusitania, Baetica, Hispania Tarraconensis). Spolu s tím nastoupila romanizace vycházející z nově zřizovaných či starších městských center, jako byly Toletum (Toledo), Hispalis (Sevilla), Tarraco (Tarragona) či Carthago Nova (Cartagena).[15] Španělsko bylo rodištěm několika římských císařů: Traiana, Hadriána nebo Theodosia I. Všichni tři se patrně narodili ve významném starořímském španělském centru Italica. Křesťanství bylo do země uvedeno již v 1. století, rozšířilo se ve 2. století. Římané stavěli cesty, vodovody, přístavy a zcela změnili tvář celé oblasti – germánské kmeny, které sem začaly pronikat na sklonku antiky v 5. století, tak starověkou Hispánii nalezly jako plně romanizovanou zemi.
Z nových dobyvatelů byli nejúspěšnější germánští Vandalové, Svébové a Vizigóti, kteří nakonec na poloostrově vytvořili stabilní království s centrem v Toledu. Eurich, který nastoupil na vizigótský trůn roku 466, ukončil poslední zbytky římské moci na poloostrově, a může tak být považován za prvního zcela suverénního panovníka Španělska. Původní germánská elita se brzy romanizovala a spolu se starou elitou hispanořímskou vytvořila novou vedoucí vrstvu země. Ruku v ruce s tím došlo i k unifikaci náboženské, když král Rekkared I. roku 589 přestoupil se svými šlechtici ke katolicismu a vzdal se tradičního germánského ariánství. Přesto ve vizigótském království působily odstředivé síly, navenek se projevující častými boji o trůn.[16] Tohoto oslabení ústřední vlády využila arabsko-berberská armáda pod vedením Tárika ibn Zijáda a v osmidenní bitvě porazila vizigótské vojsko roku 711 u Gaudalete.[17] Na příštích několik staletí ovládli většinu Pyrenejského poloostrova muslimové.
Muslimské Španělsko a reconquista
Berbeři a Arabové ze severní Afriky (na Pyrenejském poloostrově zvaní Maurové) zanechali v zemi nesmazatelné stopy – Španělsko zvané Al-Andalus se stalo nejzápadnější výspou islámského světa prožívajícího právě svůj zlatý věk. Umajjovci založili nejprve Córdobský emirát, který se roku 929 odtrhl od arabské říše, a vznikl tak samostatný Córdobský chalífát. Šlo o vyspělý státní útvar, jenž kulturní a vzdělanostní úrovní převyšoval většinu soudobých evropských států. Jeho města se vyznačovala rozvinutou řemeslnou výrobou a obchodem, pokročilou architekturou a městskou zástavbou, částečně zachovalou v historických jádrech měst jako Córdoba, Granada a Sevilla. Dodnes se dochovala například Mezquita v Córdobě, přestavěná ovšem na katedrálu. V rámci chalífátu víceméně v klidu koexistovali Židé, křesťané i muslimové.[18] Andaluští překladatelé ze všech tří komunit ovlivnili evropskou kulturu mj. tím, že obnovili kontakt se vzdělaností starého Řecka. Roku 1031 se však jednotný córdobský chalífát rozpadl na řadu menších království (tzv. taifas), což umožnilo razantnější nástup reconquisty — znovudobývání Pyrenejského poloostrova křesťany.[19]
Reconquista byla zahájena krátce poté, co Maurové Pyrenejský poloostrov ovládli, podle tradice vítěznou bitvou vizigótského šlechtice Pelaya proti arabskému trestnému oddílu, která se odehrála roku 718 nebo 722 u Covadongy.[20] Poté bylo na severu založeno křesťanské království Asturie, které se později rozšířilo do města León a přijalo jeho jméno. Postupně tu vykrystalizovaly další křesťanské státečky Kastilie, Galicie a Portugalsko. Ve východní části existovala Navarra a později tu vzniklo království Aragon. Tyto státní celky se postupně zapojily do reconquisty. Ta byla dlouhodobým procesem s četnými zvraty, kdy válku střídaly dlouhodobé etapy mírového soužití muslimů s křesťany a židy. Postupně však byly maurské državy zatlačovány k jihu, zatímco křesťanské státy rozšiřovaly svoje území a sjednocovaly se. Rozhodující mezník reconquisty tvoří dobytí Toleda roku 1085, které se stalo základnou pro další výboje k jihu.[21] Dále to byla bitva u Las Navas de Tolosa v roce 1212, v níž maurská vojska utrpěla zdrcující porážku.[22] To vedlo k jejich bezprostřednímu kolapsu a následnému dobytí Sevilly a Córdoby.
Souběžně s procesem dobývání poloostrova se rodila křesťanská vzdělanost. Univerzita v Palencii se roku 1212 stala pátou nejstarší univerzitou v Evropě, brzy ji doplnila Univerzita v Salamance, centrum středověké scholastiky. Ještě vlivnější se později v 16. století stala druhá španělská scholastika nazývaná též Salamanská škola, u níž mnoho myslitelů hledá kořeny moderního ekonomického myšlení na straně jedné a ideje mezinárodního práva a lidských práv na straně druhé.
15. století
V 15. století představoval maurské panství na Pyrenejském poloostrově už jen malý emirát Granada. Naproti tomu sňatek dědičky kastilského trůnu Isabely Kastilské a dědice aragonského trůnu Ferdinanda II. Aragonského (1469) položil základy k trvalému sjednocení dvou nejmocnějších křesťanských států Pyrenejského poloostrova do Španělského království. Formálně k němu došlo až nástupem na trůn jejich vnuka Karla I. Habsburského, neboť Isabela a Ferdinand vládli samostatně každý ve svém království a v zemi svého partnera byli pouze zástupci panovníka.
Nová společnost nabrala ale rychle mnohem méně tolerantní ráz než stará Andalusie. Již ve 14. století se zdvihla mohutná antisemitská vlna (mj. kvůli pověsti, že Židé šíří mor, který zkosil velkou část populace). K obrovským protižidovským pogromům došlo v polovině 14. století v Aragonu a Toledu, kde bylo zabito 12 000 Židů. V roce 1391 táhly křesťanské pogromistické davy z města do města po celé Kastilii a Aragonii a zabily odhadem 50 000 Židů. Ženy a děti byly prodány jako otroci muslimům a mnoho synagog bylo násilně přeměněno na kostely. Roku 1492 se útlak stal oficiálním a institucionálním: španělským Židům bylo královským Dekretem z Alhambry nařízeno konvertovat ke katolicismu. Kdo nekonvertoval, byl vyhnán. Ze Španělska bylo takto vyhnáno až 200 000 Židů.[23] Azyl našly většinou na osmanských územích.
Granadská smlouva, podepsaná roku 1491 posledním maorským vládcem Granady Boabdilem s Ferdinandem a Isabelou, zaručovala náboženskou toleranci vůči muslimům. Ale roku 1492 Granada padla[24] a i islám byl nakonec postaven mimo zákon, v roce 1502 v Kastilském království a v roce 1527 v Aragonském. Španělská muslimská populace konvertovala, většinou formálně, a těmto konvertitům se říkalo moriskové. Po jejich pokusu o povstání v Granadě však byli i oni ze Španělska vyhnáni. Od roku 1609 do roku 1614 bylo přes 300 000 morisků posláno na lodích do severní Afriky.[25] Kosmopolitnost společnosti Pyrenejského poloostrova byla po vyhnání morisků a židů zničena, ale mnoho pozůstatků jejich kultur zůstává ve španělské hudbě, architektuře, jídle a v mnoha dalších věcech.
Ještě za katolických Veličenstev, jak byli Ferdinand a Isabela nazýváni, se Španělsku otevřela cesta k expanzi mimo Pyrenejský poloostrov. Ta se soustředila jednak na Středomoří, kde se již mnohem dříve prosadili Aragonci (Sicílie, Neapolsko ad.), jednak na nové zámořské objevy, které podporovala Kastilie. První objevná plavba byla dílem janovského námořníka Kryštofa Kolumba (1492).[26] Později ho následovali mnozí další objevitelé a dobyvatelé, tzv. conquistadoři - Fernão de Magalhães (Portugalec ve španělských službách), Juan Sebastián Elcano, Juan Ponce de León (objevitel Floridy a Bahamských ostrovů), Francisco Vásquez de Coronado (prozkoumal severoamerické vnitrozemí), Hernán Cortés (dobyvatel Mexika), Francisco Pizarro (vyvrátil Říši Inků) či Hernando de Soto, jenž dobyl Nikaraguu, Peru a rozsáhlé území v povodí řeky Mississippi. V Asii se španělskou kolonií staly Filipíny.
První období španělského dobývání – od Kolumbova prvního přistání na Bahamách do poloviny 16. století – bylo ovšem katastrofou pro původní obyvatele Ameriky. Počet obětí mohl v tomto období dosáhnout až 70 milionů indiánů (z odhadovaných 80 milionů zde žijících), protože nemoci jako neštovice, spalničky, chřipka a tyfus, které do Ameriky přinesli dobyvatelé, předkolumbovské obyvatelstvo zdecimovaly.
V 15. století se změnil význam slova Španělsko (Hispanie). Původně označovalo celý Pyrenejský poloostrov, nyní již jen španělský stát.
Španělsko za vlády Habsburků v 16.–17. století
V 16. století se Španělsko pod vládou španělských Habsburků Karla V. (1516–1556) a jeho syna Filipa II. (1556–1598) stalo nejmocnější zemí západní a střední Evropy. Období vlády Karla I. a Filipa II. se také označuje jako španělský zlatý věk (Siglo de Oro).[27] Mocenské postavení Filipa II. bylo založeno především na bohatství, které dovážely do země tzv. stříbrné konvoje z nově objevených zámořských zemí, a na rozsahu habsburských držav. Karel V. vládl nejen vlastnímu Španělsku, ale také neapolskému království a Sicílii, Nizozemí a obrovským zámořským državám. Právem mohl tvrdit, že nad jeho zemí Slunce nezapadá. Kromě toho byl dědicem tzv. dědičných habsburských zemí ve střední Evropě, které přenechal v letech 1521–1522 bruselskými smlouvami mladšímu bratru Ferdinandovi. Roku 1519 byl zvolen římským králem a později korunován římským císařem (Karel V.). Roku 1580 byl Filip II. zvolen portugalským králem, a Portugalsko se tak spojilo personální unií se Španělskem (tzv. Iberská unie).
Objevení Ameriky a vyvrácení zdejších původních říší přineslo Španělsku velké bohatství, které však nebylo produktivně využíváno na rozvoj výroby a obchodu - z obchodování s dovezeným zbožím bohatli především nizozemští kupci. Většina bohatství plynoucí z amerických kolonií byla spotřebována na přepychový život panovnického dvora a především na nákladné válčení - Karel vedl zdlouhavé italské války s Francií[28] a bojoval s protestanty v říši, Filip válčil v odbojném Nizozemí a neúspěšně se roku 1588 pokoušel o invazi do protestantské Anglie.[29][30] To se později projevilo v ekonomickém zaostávání Španělska za vyspělými zeměmi západní Evropy. Velkou vinu na tom neslo také nastolení absolutistického systému vlády, který podvazoval hospodářskou i politickou aktivitu měšťanstva, což se projevilo především po potlačení povstání vnitrozemských kastilských měst, které probíhalo v letech 1520–1521 a do historie vstoupilo pod názvem povstání komunérů.[31]
Za vlády Filipa III. (1598–1621) se projevil hospodářský úpadek země naplno. Řemeslná výroba se nerozvíjela, nevznikaly tu ani manufaktury jako v Anglii a Nizozemí. Přitom na poloostrově byl například dostatek kvalitní suroviny na výrobu sukna, neboť v Andalusii se hojně chovaly ovce. Obchodní transakce byly podřízeny vysoké dani, tzv. alcabale.
Španělsko sehrávalo značnou roli při vypuknutí třicetileté války. Někteří historici dokonce označují tuto válku za střet dvou civilizací a způsobu života: španělského a nizozemského.[32] Jenže hospodářský úpadek se projevil i vojenskou slabostí. Španělsko do války vstoupilo jako první mocnost Evropy, ale na jejím konci již bylo jen druhořadým evropským státem. Španělé cítili povinnost vstoupit do tohoto boje, aby zastavili reformační vlnu ve jménu čistého katolicismu, nakonec jim ale ve změti zájmů, jíž tato válka byla, uštědřila nejtvrdší údery katolická Francie.
Při nájezdech berberských pirátů ze Severní Afriky v 16. až 19. století byly statisíce obyvatel Španělska odvlečeny do otroctví. Mezi piráty bylo mnoho Maurů, kteří se tak mstili za své vyhnání ze Španělska po dobytí Granady roku 1492. Do čela severoafrických pirátů se počátkem 16. století postavil obávaný pirát Chajruddín Barbarossa, který se stal pánem Alžíru a dal se do osmanských služeb.[33][34] V roce 1571 byla spojená turecko-alžírská flotila poražena Španěly a jejich spojenci v krvavé bitvě u Lepanta, největší námořní bitvě od antických časů.[35] Ale během několika let získali piráti svou převahu ve Středomoří zpět. Pobřeží Itálie, Španělska a středomořských ostrovů bylo prakticky vylidněno, obyvatelé byli odvlečeni do otroctví nebo uprchli do hor. Do otroctví byl unesen i mladý Miguel de Cervantes a několik let žil jako otrok v Alžíru, než byl vykoupen svou rodinou.[36] Definitivní konec pirátství v Severní Africe nastal až roku 1830 po dobytí Alžíru Francouzi.
18. století
.jpg)
Roku 1700 zemřel poslední španělský král z rodu Habsburků Karel II., aniž by zanechal mužského dědice. Následně vypukly války o dědictví španělské (1701–1714), do nichž se zapojily všechny tehdejší evropské mocnosti s výjimkou Švédska, Ruska a Osmanské říše.[37][38] O španělskou korunu usilovali především rakouští Habsburkové a francouzští Bourboni. Uspěli nakonec Bourboni, ovšem museli zaručit, že nikdy nedojde ke spojení francouzského a španělského trůnu v rukou jedné osoby, k čemuž se zavázali v utrechtské mírové smlouvě (1713).
Španělsko též ztratilo své pozice ve Středomoří, neboť tamní území bylo postoupeno jakožto kompenzace rakouským Habsburkům a rodu savojských vévodů. Gibraltar a Menorca připadly Británii. Války prokázaly slabost Španělska, jehož území jimi bylo poničeno. Španělsko během nich přestalo být vnímáno jako velmoc. Nicméně nová bourbonská monarchie modernizovala systém správy a hospodářství podle francouzského vzoru, což přineslo dobré výsledky. Mezi elitou království se díky francouzskému vlivu také začaly prosazovat osvícenské myšlenky.
Nejvíce osvícenských reforem přinesla vláda Karla III. (1759–1788), který mj. ze země vypudil jezuity.[39][40] Španělsko však bylo oslabováno svou povinností účastnit se všech válek vedených Francií po jejím boku (války o dědictví polské, válka o dědictví rakouské, sedmiletá válka, americká válka za nezávislost). Navíc reformní úsilí bylo rozvráceno za vlády Karla IV. (1788-1808), respektive premiéra Manuela Godoye, jenž si jako královnin milenec získal mimořádný vliv. Na konci 18. století se tak Španělsko ocitlo na prahu ekonomického kolapsu a vojensky neschopné bránit své území. Během francouzských revolučních válek Španělé sice zabránili okupaci, ale za cenu plné závislosti na Francii.
19. století
Napoleon Bonaparte se roku 1808 rozhodl, že podnikne invazi do Španělska a na španělský trůn dosadil svého bratra Josefa.[41] V letech 1808–1814 probíhal v zemi boj o nezávislost. V odboji vůči Napoleonovi mnozí historici hledají kořeny moderního španělského nacionalismu.[42] V roce 1812 byla v Cádizu přijata protinapoleonskými vlastenci na shromáždění generálních kortesů (stavů) první španělská ústava (neformálně nazývaná La Pepa), na dobové poměry velmi liberální.[43][44] Válka za nezávislost byla úspěšná, i díky pomoci Britů vedených Arthurem Wellesleyem, pozdějším vévodou z Wellingtonu. Po Vídeňském kongresu došlo k návratu Ferdinanda VII. na španělský trůn a obnovení absolutistických pořádků v zemi. Ústava připravená během povstání tak byla smetena ze stolu. Rafael del Riego roku 1820 vedl povstání, které mělo tuto ústavu oživit. Uspěl, avšak období zvané Trienio Liberal nevydrželo dlouho. Svatá aliance pověřila Francii, aby absolutismus ve Španělsku obnovila. Francouzská armáda vtrhla do Španělska roku 1823. Zastánci ústavy byly poraženi a Riego oběšen.[45][46]
V 19. století bylo Španělsko chudým státem. Od roku 1809 v Jižní a Střední Americe probíhaly války za osvobození od španělského koloniálního režimu. Hlavními představiteli tohoto osvobozeneckého hnutí byli Simón Bolívar a José de San Martín. V důsledku válek za nezávislost přišlo Španělské impérium v prvních dvou desetiletích 19. století o většinu svých amerických kolonií. V roce 1826 byly jedinými americkými koloniemi, které Španělsko ještě drželo, již jen Kuba a Portoriko. V koloniálním boji o Afriku v 19. století si Španělsko chuť nespravilo a už jen paběrkovalo - získalo Západní Saharu, část Maroka a Rovníkovou Guineu.
Zbytek 19. století se nesl ve znamení bojů mezi zastánci liberální revoluce a absolutistické monarchie, tzv. karlistických válek, a později sporů mezi monarchisty a republikány.[47] Největším úspěchem republikánů byla tzv. slavná revoluce, jež vypukla v roce 1868, a po níž byla královna Isabela II. vyhnána do exilu.[48] Roku 1873 vznikla První španělská republika. Avšak již po roce byla obnovena monarchie. Specifikou sociálního vývoje na konci 19. století byla větší role anarchismu a anarchosyndikalismu oproti jiným zemím[49][50] a také vznik baskického a katalánského nacionalismu.[51][52][53]
V roce 1898 vypukla španělsko-americká válka, ve které Španělsko přišlo o ostrov Kubu, o Portoriko a Filipíny a menší ostrovy v Mikronésii.[54]
20. století
Počátek 20. století byl ve Španělsku ve znamení klidu, míru[zdroj? a ekonomického rozvoje. Politická krize vedla však nejprve k nastolení diktatury Miguela Primo de Rivery, a poté k vyhlášení druhé španělské republiky (14. dubna 1931) a odchodu španělského krále Alfonse XIII. do exilu. Sílící sociální a politické konflikty vedly k vypuknutí občanské války mezi republikány a nacionalisty, která si vyžádala přes půl milionu obětí a přinesla též půlmilionovou uprchlickou vlnu.[55] Republikánská strana byla podporována Sovětským svazem[56], Mexikem[57] a levicovými interbrigádami[58], nacionalisté měli podporu nacistického Německa a fašistické Itálie.[59][60] Západní velmoci zůstaly neutrální.[61] Do čela nacionalistických sil se postavil Francisco Franco. 1. dubna 1939 Franco zvítězil a nastolil diktaturu. Vládl až do své smrti v roce 1975. Odhaduje se, že během občanské války a po válce nechal Franco popravit na 180 000 lidí.[62] Již za své vlády Franco rozhodl, že Španělsko se stane monarchií a připravil předání moci vnukovi svrženého krále Juanu Carlosovi.
Během druhé světové války zachovávalo Španělsko neutralitu, přestože španělští dobrovolníci z Modré divize bojovali se souhlasem španělské vlády na východní frontě proti Sovětskému svazu.[63][64] Po válce se dostalo postupně z izolace a díky své jednoznačně antikomunistické vládě se stalo ve studené válce spojencem západního světa. V šedesátých letech zažívalo nebývalý ekonomický rozvoj a došlo i k rozvoji turistického ruchu.[65] V roce 1956 bylo Maroku postoupeno Španělské Maroko a v roce 1976 se Španělsko stáhlo ze Západní Sahary. Francova diskriminační jazyková politika ovšem zhoršila baskický a katalánský problém, v Baskicku přišla reakce v podobě vzniku teroristické organizace ETA roku 1959.[66]
V listopadu 1975 zemřel Franco a byl zahájen poklidný a pozvolný španělský přechod k demokracii, který vyvrcholil přijetím nové ústavy v roce 1978.[67][68] Velkou roli v tomto procesu sehrál král Juan Carlos I., což tradičně republikánskou levici smířilo s monarchií. Autoritu krále ještě posílilo jeho chování při pokusu o puč roku 1981.[69]
V roce 1982 se stalo Španělsko členem NATO a bylo prvním novým členem od roku 1955.[70] V roce 1982 získalo první levicovou vládu po 43 letech, v čele s Felipe Gonzálezem. V roce 1986 se stalo členem Evropských společenství (od 1993 Evropská unie).[71] V roce 1999 vstoupilo do eurozóny, když kurs národní měny svázalo pevným přepočítacím kurzem s jednotnou evropskou měnou eurem, na kterou roku 2002 přestoupilo.
21. století
Od počátku 21. století zažívalo Španělsko hospodářský boom, který však zastavila globální krize roku 2008.[72] Následná španělská finanční krize trvala až do roku 2016. Koncem roku 2011 nezaměstnanost ve Španělsku vzrostla na rekordních 22 %.[73] Počátek 21. století byl zároveň dobou velmi silné imigrace zejména z Jižní Ameriky, Maroka a jihovýchodní Evropy.
Dne 11. března 2004 se madridské příměstské vlaky staly terčem teroristických útoků organizace al-Káida. Při útocích zemřelo 192 lidí a 1460 lidí bylo zraněno.[74][75] Šlo o největší teroristický útok ve španělské historii. Tyto útoky a neobratná snaha španělské vlády připsat je ETA jsou považovány za jeden z důvodů nečekaného vítězství socialistů ve volbách (42,59 % hlasů) nad favorizovanými lidovci Josého Aznara. Dalším důvodem byl liknavý postup při řešení ekologické katastrofy, kterou způsobila havárie ropného tankeru Prestige u břehů Galicie v listopadu 2002, a Aznarova podpora války v Iráku.[76]
V roce 2005 španělská vláda legalizovala manželství osob stejného pohlaví, a stala se tak třetí na světě, která tak učinila. Liberální trend pokračoval i dále: 18. března 2021 se Španělsko stalo šestou zemí na světě, která uzákonila eutanazii.[77]
José Luis Rodríguez Zapatero a jeho Španělská socialistická dělnická strana (PSOE) v roce 2008 své postavení ve volbách obhájila a dokonce ještě posílila, když místo 164 získala 169 poslaneckých mandátů (43,87 % hlasů). Současně oslabily regionální (nacionalistické) a menší strany. V listopadu 2011 vyhrál volby kandidát opoziční Lidové strany Mariano Rajoy.
V roce 2011 vyhlásila baskická separatistická organizace ETA trvalé příměří a o nezávislost Baskicka na Španělsku chce usilovat pouze mírovou cestou.[78]
V Katalánsku v září 2015 vyhrály regionální volby separatistické strany usilující o nezávislost na Španělsku a o republikánské zřízení.[79] Katalánský premiér Carles Puigdemont vyhlásil na 1. říjen 2017 referendum o nezávislosti Katalánska.[80] 27. října 2017 vyhlásil parlament Katalánska na základě hlasování nezávislost na Španělsku. Senát Španělska však odsouhlasil omezení autonomie a převzetí kontroly nad Katalánskem. V Barceloně na podporu nezávislosti Katalánska demonstrovalo několikrát až půl milionu lidí.[81] Předseda katalánské regionální vlády Puigdemont byl posléze ještě v době Rajoyovy vlády obviněn z povstání a uchýlil se do Belgie. Pak se přes Finsko a Dánsko dostal do Německa, které jej doposud nevydalo k trestnímu stíhání.
Dne 1. června 2018 vyslovil španělský parlament nedůvěru předsedovi vlády Marianu Rajoyovi a tím jej svrhl.[82]
Státní symboly
Vlajka
Španělská vlajka je tvořena listem o poměru stran 2:3 se třemi vodorovnými pruhy v barvách červené, žluté a červené, o poměru šířek 1:2:1. Ve žlutém pruhu je umístěn státní znak o výšce 2/3 šířky vlajky. Znak je na vlajce posunutý blíže k žerdi – jeho svislá osa je od ní vzdálená ½ šířky vlajky (⅓ délky).
Znak
Španělský státní znak je tvořen korunovaným štítem s pěti znaky historických území, se srdečním štítkem rodu Bourbonů a je doplněn Herkulovými sloupy a stuhou se zlatým latinským mottem PLVS VLTRA (česky Dál než to).
Hymna
Španělská hymna je píseň La Marcha Real (česky Královský pochod). Je jednou z nejstarších evropských hymen a její původ není známý. Existuje několik verzí textu hymny, žádná však nebyla oficiálně schválena.
Geografie
Španělsko má rozlohu 504 782 km², z toho 499 542 km² tvoří souš a 5240 km² voda. Španělsko je z 88 % ohraničeno mořem (délka pobřeží činí 4964 km) a zbývajících 12 % tvoří pozemní hranice (1917,8 km). Na severu, severozápadě a jihozápadě je omýváno Atlantským oceánem (Biskajským zálivem na severu a Cádizským zálivem na jihozápadě) a na jihu a na východě od Gibraltarského průlivu po Pyreneje Středozemním mořem. Gibraltarský průliv odděluje Španělsko a celou Evropu od severní Afriky a v nejužším místě má šířku 13 km. V Atlantském oceánu se nacházejí Kanárské ostrovy, ve Středozemním moři Baleárské ostrovy. Baleáry mají rozlohu přibližně 5000 km² a nacházejí se 80 km od střední části východního pobřeží. Jejich největším ostrovem je Mallorca. Kanárské ostrovy, vzdálené 90 km od západoafrického pobřeží, jsou sopečného původu. Souostroví tvoří sedm ostrovů, z nichž největší je Tenerife.
Vnitrozemí Španělska dominují náhorní plošina Meseta (španělsky Meseta Central) a pohoří Pyreneje, Sierra Nevada, Betická Kordillera a Kantaberské pohoří. Nejvyšší horou je Pico del Teide (3715 m) na ostrově Tenerife, jedna z největších sopek světa. Na pevninském Španělsku náleží prvenství hoře Mulhacén (3479 m) u Granady, následuje Pico de Aneto (3404 m), nejvyšší vrcholek Pyrenejí.[83] Pyreneje se táhnou v délce přibližně 450 km od východního okraje Kantaberského pohoří ke Středozemnímu moři a tvoří výraznou bariéru a přirozenou hranici mezi Španělskem a Francií. Doprava je snadná v relativně nižších polohách na východním a západním okraji pohoří, kde státní hranici překonávají mezinárodní silnice a železnice. Střední část Pyrenejí je však těžko prostupná. Pyreneje nesou stopy pleistocénského zalednění a v nejvýše položených částech se dodnes nacházejí menší karové ledovce, které jsou však na ústupu.[84]
.jpeg)
Ze španělských pohoří vytékají řeky Tajo, Ebro, Duero, Guadiana a Guadalquivir. Údolní nivy jsou podél pobřeží, největší z nich leží u Guadalquivir v Andalusii, na východě jsou údolí řek Segura, Júcar a Turia. Nejdelší řekou Pyrenejského poloostrova je Tajo (1038 km, z toho 716 km ve Španělsku a 47 km na hranici s Portugalskem), řeka s nejdelším tokem čistě na španělském území je Ebro (910 km). Většina větších řek teče směrem na západ do Atlantského oceánu. Významnou výjimkou je nejvodnější španělská řeka Ebro, která teče na východ a vlévá se do Středozemního moře. Guadalquivir je jedna z nejvýznamnějších španělských řek, jednak proto, že zavlažuje úrodné údolí, a vytváří tak dobré podmínky pro zemědělství, a jednak proto, že je ve vnitrozemí splavná a poskytuje Seville spojení s mořem. Sevilla je jediným španělským říčním přístavem využívaným pro zaoceánskou dopravu.
Podnebí
Španělsko je možno rozdělit podle podnebí do čtyř oblastí:
- Pobřeží Středozemního moře: nejteplejší na východní a jižní části země; deštivá období jsou jaro a podzim. Klidná léta s příjemnými teplotami. Teplotní rekordy: Murcia 47.2 °C, Malaga 44.2 °C, Valencia 42.5 °C, Alicante 41.4 °C, Palma de Mallorca 40.6 °C, Barcelona 39.8 °C. Nejnižší teploty: Gerona −13.0 °C, Barcelona −10.0 °C, Valencia −7.2 °C, Murcia −6.0 °C, Alicante −4.6 °C, Malaga −3.8 °C.
- Vnitrozemí: Velmi studené zimy (na severu a v Madridu často se sněhem, teploty až −10 °C) a velmi horká a suchá léta (teploty až 40 °C). Teplotní rekordy: Sevilla 47.0 °C, Cordoba 46.6 °C, Badajoz 45.0 °C, Albacete a Zaragoza 42.6 °C, Madrid 42.2 °C, Burgos 41.8 °C, Valladolid 40.2 °C. Nejnižší teploty: Albacete −24.0 °C, Burgos −22.0 °C, Salamanca −20.0 °C, Teruel −19.0 °C, Madrid −14.8 °C, Sevilla −5.5 °C.
- Severní atlantické pobřeží: ostré zimy s klidnými léty (trošku chladnějšími). Teplotní rekordy: Bilbao 42.0 °C, La Coruña 37.6 °C, Gijón 36.4 °C. Nejnižší teploty: Bilbao −8.6 °C, Oviedo −6.0 °C, Gijon a La Coruña −4.8 °C.
- Kanárské ostrovy: subtropické počasí, s příjemnými teplotami (18 °C až 24 °C) po celý rok. Teplotní rekordy: Santa Cruz de Tenerife 42.6 °C. Nejnižší teploty: Santa Cruz de Tenerife 8.1 °C.
Politika
|
|
.svg){kind=small}
.svg){kind=small}
.svg){kind=small}
Nejvyššími státními orgány jsou král, parlament a vláda. Král je hlavou státu, reprezentuje stát navenek, svolává a rozpouští parlament. Má pravomoc schvalovat a vyhlašovat zákony. Je hlavou státu na základě systému primogenitury. Má pravomoc vypsat referendum, uděluje milosti a jmenuje velvyslance, avšak všechny jeho aktivity podléhají kontrasignaci ministrů či premiéra.
Parlament, tradičně nazývaný Generální kortesy (Las Cortes Generales), je dvoukomorový, skládá se z Kongresu poslanců (Congreso de Diputados) a Senátu (Senado). Ústava španělského království uvádí, že Kongres musí mít minimálně 300 poslanců, maximálně však 400. Volební zákon z roku 1985 určil, že Kongres poslanců bude mít 350 členů. Kongres poslanců je volen na 4 roky na základě poměrného zastoupení, volebním obvodem je provincie. Senát je volen na 4 roky. Počet senátorských křesel není pevně stanoven. Ve volebním období 2011-2015 měl španělský senát 266 členů, v roce 2022 jich bylo 263. Ne všichni senátoři jsou voleni ve volbách, zhruba pětinu z nich jmenují autonomní společenství. Senát nemá velké pravomoci, senátní veto je přehlasovatelné absolutní většinou dolní komory, po dvou měsících dokonce již jen prostou většinou. Významnější roli má Senát jen při přijímání ústavních dodatků.
Výkonná a nařizovací moc je svěřena vládě. Jí předsedá ministerský předseda (Presidente del Gobierno). Získat důvěru v parlamentu není pro vládní kabinet jednoduché, neboť musí získat absolutní většinu všech poslanců, avšak když se to vládě podaří, je poměrně zabezpečena, neboť nedůvěra jí může být vyjádřena jen tzv. konstruktivním způsobem, což znamená, že se většina v dolní komoře musí shodnout i na jménu nového premiéra, jinak starý kabinet zůstává. Poradním orgánem vlády je Státní rada. Předseda vlády může být zastoupen králem nebo parlamentem.
_17.jpg)
Od obnovení demokracie v roce 1976 mělo Španělsko na postu premiéra zástupce jen tří politických stran. Značně vlivná je španělská sociální demokracie nazývaná Španělská socialistická dělnická strana, jež měla premiéry v letech 1982-1996 (Felipe González), 2004-2011 (José Luis Rodríguez Zapatero) a vládne znovu od roku 2018 (Pedro Sánchez). Dlouhé úseky u vlády má na svém kontě také konzervativní a křesťansko-demokratická Lidová strana, jež držela post předsedy vlády v letech 1996-2004 (José María Aznar) a 2011-2018 (Mariano Rajoy). V prvních letech po pádu frankismu byla nejvlivnější Unie demokratického středu (Unión de Centro Democrático), která již zanikla, ale první dva pofrankističtí ministerští předsedové byli jejími členy (Adolfo Suárez a Leopoldo Calvo-Sotelo). Lidovci a sociální demokraté byli nejsilnějšími stranami i při volbách v listopadu 2019.[85] Třetí nejsilnější stranou v těchto volbách byla radikálně pravicová euroskeptická strana Vox, čtvrtou radikálně levicová euroskeptická strana Unidas Podemos. Do parlamentu se dostali i dvě katalánské nacionalistické strany, liberální strana Ciudadanos a zelení (Más País).
Územní nároky
Území nárokovaná Španělskem
Španělsko žádá o navrácení Gibraltaru, malé britské državy na jižním pobřeží. Byl obsazen během Války o španělské dědictví v roce 1704 a byl přiznán Británii roku 1713 Utrechtskou smlouvou.
Španělská území nárokovaná jinými státy
Maroko nárokuje španělská města Ceuta a Melilla a neobydlené Španělské severoafrické državy na severním pobřeží Afriky. Maroko prohlašuje, že tato území byla získána neoprávněně a Maroko nemohlo nijak zabránit obsazení těchto území a nikdy nebyly podepsány smlouvy o předání.
Portugalsko neuznává španělskou suverenitu nad územím Olivenza. Portugalsko si podle Vídeňské smlouvy (1815), kterou Španělsko podepsalo, vyhrazuje navrácení území. Španělé uvádějí, že Vídeňská smlouva je neplatná a podle Badajozské smlouvy patří území Španělsku a pouze povzbuzuje obě strany k diplomatickému řešení.
Správní rozdělení
Španělské království se dělí na 17 autonomních společenství (comunidades autónomas) a 2 autonomní města (ciudades autónomas). Ty jsou dál rozděleny do 50 provincií.
.jpg&veda=27514){kind=link}
